Historie obce Kladruby

      Ves Kladruby je původu prastarého. Jméno je odtud, že obyvatelé rubali klády, tedy byli kladrubci či dřevorubci.
       V kraji Prácheňském některé vesnice nebo jejich části na základě odkazů patřily k faře v Písku, jiné ke špitálu píseckému. Ke špitálu píseckému patřili dva osedlí v Kladrubech. Roku 1419 podle husitských artikulí církevní jmění zabavila obec, a tak dva osedlí z Kladrub patřili k městu Písku. Skutečně, roku 1546 dali si písečtí do desek zemských zapsati právo na dva osedlé z Kladrub. Za vzpouru proti Ferdinandu I. zabaveni městu Písku roku 1547 právě tito osedlí. Roku 1549 je prodala královská komora Vilému Adamu Kocovi z Dobrše a na Ohrazenicích.

      Ve vesnici byla odedávna při jednom svobodném statku tvrz. Kdy, a který rod na něm vládl, zůstane utajeno. Tvrz v Kadrubech patřila původně rodům rytířským. Později se tvrz dostala ze vsí do rukou pánů na Střele. Asi po roce 1571 patřila tvrz s několika osedlími a dvěma rybníky rytířům Pavlu a Přibíku Boubínským z Újezda na Střele. Za třicetileté války, roku 1619, Buguoyovo vojsko spálilo hrad Střelu i v té době již pustou tvrz. Vsi Kladrub se ujala česká komora, od níž se dostalo roku 1623 vše, tedy i Kladruby se statkem Hoštickým, Jindřichu Libštejnskému z Kolovrat. Ten daroval potom majetek koleji jezuitské v Klatovech.

       V jiném pramenu se uvádí, že roku 1620 po bitvě bělohorské byly Kladruby se dvorem odňaty Petrovi Pešínovi, rytíři z Komárova na Hošticích, kterýžto se vystěhoval s rodinou do Prahy. Zde měl dům a později odešel za hranice. Roku 1631 se vrací za vpádu saského do Prahy. Tehdy ovšem mnohé obce, v ohledu právním, byly roztrhány mezi více majetníků a tím i správ, a tak i Kladruby patřily třem pánům. První část patřila velkopřevorství strakonických rytířů řádu svatojánskému, druhá ke hradu Střele a třetí Kocovi z Ohrazenice, později rytíři Malovcovi na Tažovicích. Z kostelních registrů je vidno, že například Bořivoj (později Boř) byl poddaný rytíře Malovce na Tažovicích, sedlák Vitěka patřil k velkopřevorství strakonickému, Vojka, Vyhlídka, Beneš, Mlnář z Kladrub a Kamba ke hradu Střele. Roku 1673 držel Kladruby (asi jen tvrz s několika osedlými a statkem) pan Jan Kryštof Leopold Malovec z Malovic na Tažovicích i Kladrubech, jak se uvádí při kostelním počtu, jako host. Rod Malovců prodal tvrz, neboť Ferdinand Ignác Ježovský z Lub, který vlastnil v letech 1675-1685 Kalenice, přikoupil roku 1675 ves Kladruby (ovšem jen část), roku 1686 koupil i tvrz Kladruby.
      Ten zemřel roku 1690, zanechav dvě nezletilé dcerušky. Kam života vanutí zaválo tyto dcerušky, nevíme. Ale! Zdá se, že jejich matka prodala Kladruby do rukou pánů Früvainů z Podolí. Za Früvainů byl roku 1710 vystavěn kostelík Nejsvětější Trojice Boží na vrchu v Kladrubech. V kostelních registrech se uvádí toto: Základy ke kostelíku položil nejjasnější pán Rudolf Kotvic, tehdy správce nezletilých dcerušek, dědiček onoho zboží.
       Kostelík dostavěl pan František Vojtěch Früvein z Podolí, pán na Kladrubech, se svou paní Annou Voršolou Früveinovou, rozenou Mlčkovskou. Tento kostelík dne 12. června roku 1710 ritem římským požehnán byl od pána Tomáše Václava Bárta, děkana volyňského, toho času vikáře Prácheňského, kdysi faráře volenického, rodáka z Prachatic. Při benedikci kostelíka asistovali dp. František Hubert Škopek de Albo Stradovic, tehdy farář v Katovicích a Hošticích a p. Karel Tobiáš Hilarius (Kratochvíl), farář volenický. První mši svatou sloužil v ní jmenovaný farář katovický. Jak se ale vyjádřil Früvein, měla kaple na statku šedesát kop důchodu.

      Kostelík jest jednoduchá stavba pozdně barokního slohu, z vrchu hledí do kotliny na Horažďovice a na rovinu až ke Strakonicím. Vidí i na zalesněné vrchy šumavské. Věžička kostelíka je dřevěná a v ní jsou a byly dva zvony. Roku 1928 blesk poškodil kostelík a srazil kus věžičky, nyní je opatřen hromosvodem. Uvnitř kostelíka je dřevěný chór bez varhan, podlaha je dlaždicová, v presbytáři je krásný oltář zasvěcený Nejsvětější Trojici Boží.
      Roku 1724 odevzdal p. František Früvain z Kladrub 18 zlatých, které u něho složil jako odkaz zemřelý Jiří Lukavský z Hřence. Byla za to vztyčena malá věžička na kostele volenickém. Roku 1742 - dne 25. máje, byly v kostelíku slavné oddavky. Toho dne ve stav manželský stvrzeni byli od p. Jiřího Stoličky, faráře volenického, urozený a statečný rytíř Josef Lemor, pán z Torets, bývalý lajtnant piemontského pluku regimentu, s urozenou a bohabojnou slečnou, vlastní dcerou nebožtíka dobré paměti, urozeného a statečného rytíře Františka Früveina z Podolí, pána na Kladrubech. Svědky sňatku byli markrabě Ludvík Dryje de Burgo Dogzerva, hejtman regimentu Lamarín a urozený a statečný rytíř Jan Früvein z Podolí.
       V druhé polovině 18. století patřily Kladruby krajskému hejtmanu Vavřinci Schönpflugovi, rytíři z Gömsebergu, který je prodal roku 1790 císařskému královskému důstojníku Vitschelovi. Od téhož je koupil podplukovník Adam Bayer z Bayersbergu roku 1794 a ten prodal Kladruby jmenovanému Taschovi. Roku 1850 byla majitelem paní Marie Kräutnerová, rozená Jenčíková z Ježova, provdaná Tascheková.

      Použitá literatura:
      Pamětní kniha obce Kladruby (1938-1955).
      Almanach Kladruby 2003 – Obecní úřad Kladruby.

Země zamyšlená

      V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého majitele a jeho paní a jen podivínství téměř surrealistické mohlo proměniti zdivo umělé zříceniny v dračí hřbet, zakončený ještěří hlavou, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj - kdo to jaktěživ slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka Ida - už rozumíme, jsou pokřtěny po nich.

      Strůjce těchto podivností projel snad všemi moři světa, v daleké Číně měl dokonce čajové plantáže, i nedivme se, že svoje vzpomínání zkonkrétnil zcela stylově. Kromě zmíněného draka „indioska“ ještě jiná zvláštnost udivovala rolnické obyvatele tohoto zákoutí. Blízko zámeckého okna stávala v pánově pokoji socha japonského samuraje zrovna proti velikému zrcadlu, před nímž si náš cestovatel docela prozaicky čistíval každé ráno zuby. Lidová fantazie si tento všední úkon přikrášlila dráždivým tajemstvím, sdělující šeptem, že prchlý pán svého Japonce prý tak dlouho políčkuje, dokud mu nedá zlato. Odkud by také bral tolik peněz na tolikerou zbůhdarmou marnotratnost?

      Byl jinak skrblík a kruťas i k osobám nejbližším. Vesničtí kluci pádili před ním rychleji než před strašidly - bůh chraň, aby některého přistihl na luskách neb pod ovocným stromem. Dívá se jednou z okna, žíly na čele naběhlé, a už poroučí šafáři vyhnat ze vzdáleného hrachoviště nějakou ženu. Služebník se po chvíli vrací a na prahu udýchaně koktá, že to je sama milostivá paní. „Přiveď ji“ - a sama paní domu musela zaplatit pokutu za polní pych jako kterýkoli jiný umouněný kluk.
      Jindy téhož šafáře tajemně vyzval, aby vzal motyku s lopatou, že půjde vykonat moc důležitou práci. Udivený šafář kopá a kopá v zámecké zahradě jámu přehlubokou, a když byla hlubší hrobu, sňal pan statkář s hlavy svůj děravý ušmudlaný klobouk, jemňounce jej spustil ke dnu a poručil zasypat. Prosím vás, co zůstane tajemstvím v takovém zámečku? Nejstarší deputátníci kroutili nad touto příhodou mudrlantsky hlavami v panském čeledníku, říkajíce, že to už dávno s pánem není jaksi v pořádku, a ukazovali významně prstem na čelo.
      Čtenáři německých novin čítali však pozorně hojné cestopisné fejetony, netušíce ani zdaleka, kdo se pod autorovým jménem skrývá. Nakonec jej hospodaření omrzelo a rozhodl se svůj statek pronajmout. Dva písaři psali čtrnáct dní nájemní smlouvu, čtrnáct dní mudroval náš spekulant nad každou maličkostí, na nic nebylo zapomenuto - jen na vodu, zásobující zámek - a pro tu pak byly soudy převeliké.......
                                                                                                                     ( Ladislav Stehlík ).

      Použitá literatura:
      Země zamyšlená 1 – Ladislav Stehlík.